O výstavách
Často koluje poněkud povrchní představa o výstavách jako jakýchsi soutěžích krásy, kde potkani trpí dlouhou cestou a stresem jen proto, aby si majitelé mohli rozebrat „dárky“ od sponzorů výstavy. Skutečný smysl a poslání výstav je ale úplně někde jinde. Určitě ne v zahlcení vystavovatelů věcmi bez ohledu na kvalitu a vhodnost, jen aby toho bylo co nejvíc. Dokonce si troufnu tvrdit, že na výstavy by se jezdilo, i kdyby měli vystavovatelé dostat „jenom“ diplom.
Výstava jako příležitost k setkávání
Na každou výstavu se sjedou vystavovatelé z různých koutů země, takže výstava slouží jako dopravní uzel k výměně zvířat do chovu, předávání mláďat, posílání samic na krytí nebo naopak jejich vracení. Tyhle „služby“ zajišťují vystavovatelé často i pro ostatní chovatele, kteří jinak jet nemohou.
Setkávají se nejen chovatelé a vystavovatelé mezi sebou, ale i s dalšími milovníky potkanů. Je to jedinečná šance poznat chovatele, se kterými se člověk baví po internetu, či získat vysněné mládě z chovatelské stanice na druhém konci republiky. Nebo prostě jenom si naživo pokecat s lidmi, kteří vaši fascinaci potkany naprosto chápou.
Výstava jako prostředek osvěty
Spousta lidí má potkany zafixované jako zlé škůdce s jedovatým ocasem nebo proti nim má jiné předsudky. Výstavy umožňují potkany ukázat takové, jací jsou ve skutečnosti, jako roztomilé domácí společníky. Kteří navíc nejsou jenom divně šedohnědí, ale mají různé barvy, jsou strakatí nebo třeba kudrnatí.
Kromě živých potkanů bývají na výstavách ukázky vhodných klecí a krmení, panely se spoustou informací nebo různé letáčky zdarma. To vše rozšiřuje vědomosti návštěvníků o potkanech. Z hlediska osvěty jsou nejcennější potkaní výstavy pořádané jako součást větších výstavních celků. Tam je největší šance zaujmout i lidi, co by jinak ani netušili, že něco jako zájmový chov potkanů existuje.
Výstava jako součást chovatelské práce
Chovatelé jsou si stejně jako všichni ostatní milovníci potkanů naprosto jisti, že právě ti jejich potkani jsou nejkrásnější a nejdokonalejší ze všech. Hodnocení nezávislým a kvalitním posuzovatelem, který srovnává více jedinců nejen mezi sebou, ale i vůči standardu, umožňuje větší objektivitu při zhodnocení kvalit potkana. I s méně kvalitním jedincem lze chovatelsky pracovat, ale chovatel musí mít představu, na co se zaměřit.
Bez pravidelného navštěvování výstav a průběžného srovnávání se zvířaty ostatních může chovatel ztrácet „oko“ pro kvalitu zvířete, šlechtit si pro sebe třeba i extrémní znaky (protože jemu se líbí) a celkově může dojít k úpadku jeho chovu. Nepomůže mu ani návštěva jedné výstavy ročně, zvlášť pokud výstavu neposuzují odborně kvalifikovaní posuzovatelé.
Posuzovatel je speciálně školená osoba, která získala oprávnění hodnotit potkany na výstavách. Musí znát zejména standard, tedy požadavky na kvalitu stavby těla, variet a zbarvení. Stát se posuzovatelem je běh na dlouhou trať. Chovatel musí nejprve složit zkoušky ze znalostí chovu, standardu a základů genetiky, aby vůbec mohl začít jako adept. Hlavní povinností adeptů je „přísedět“. Někdy adept zapisuje výsledky, někdy se „jen“ dívá a nechává si od posuzovatele vysvětlit, co na zvířeti vidí a čeho si všímat. Aby se adept mohl stát kvalitním posuzovatelem, musí mít prostě „nakoukáno“. Absolvuje více jak desítku výstav v roli přísedícího, na dalších výstavách posuzuje samostatně zvířata v kategoriích mazlík, a cílem je, aby mu rukama prošlo co nejvíce zvířat. Popisy ve standardu, poučky o genetice, pravidla chovu, to vše se dá „nadrtit“. Ale posuzovatelské zkušenosti se jinak než praxí získat nedají. Kromě asistence při posuzování adept absolvuje spoustu školení, a v době, kdy je připuštěn k závěrečné zkoušce, už má dostatek praxe, aby mohl zvířata kvalitně hodnotit. To se pak u zkoušky ověřuje spolu s hlubokými teoretickými znalostmi standardu, genetiky a pravidel chovu.
Výstava jako vražedný nástroj?
Na výstavě se schází velký počet potkanů a každý si přiveze vlastní mikroflóru. To může vést po výstavě k onemocnění zvířat, zvlášť když se k tomu přidá případný stres z cestování a změny prostředí. Prevence začíná už u vystavovatelů. Na výstavu nepatří stresaři ani opakovaně nemocná zvířata se špatnou imunitou. Před výstavou, během ní i po jejím skončení je vhodné potkanům imunitu podpořit.
Opatření přímo na výstavě tvoří prohlídka při přejímce, kde jsou z výstavy vyloučeni všichni potkani, kteří vykazují vážnější projevy onemocnění, anebo přítomnost parazitů. Vystavuje se v plastových boxech, které omezují šíření případných infekčních kapének. Posuzovatelé vždy mezi jednotlivými boxy desinfikují jak stůl, tak svoje vlastní ruce. Paradoxně, oproti obavám některých lidí, pravidelné ježdění na výstavy potkaní imunitu posiluje, protože se musí vyrovnávat se změnou podmínek a tím se vlastně imunita cvičí.